Charakteristika
Vlkodlaci jsou silnou a divokou rasou, žijící po většině území Aerie. Ačkoliv mohou navštěvovat bez problémů lidská města, svůj čas tráví raději ve Famyockých lesích, kde se věnují především lovu. Vlkodlaky samotné nejvíce charakterizuje divokost a nespoutanost. Mnozí touží po svobodě, a nezatěžují se běžnými problémy. Mnohdy žijí životem „po nás potopa“ – jak je známo, vlkodlaci žijí hlavně přítomností a vychutnávají si život plnými doušky, než aby plánovali do budoucnosti. Není to však velkým překvapením, neboť ze všech ras se právě vlkodlaci dožívají nejkratšího průměrného věku. Ačkoliv se může čas od času objevit jedinec starší šedesáti let, je to velmi neobvyklé. Jejich styl života je aktivní, zahrnující pohyb a také proměny do různých podob, čímž si své tělo opotřebovávají. Neumírají tedy kvůli stáří, ale na sešlost a vyčerpanost těla.
Samotná rasa byla vytvořena k boji, a proto i boj často vyhledává. Pomocí zápasů řeší konflikty, či jednoduše hledá zábavu. Právě vlkodlaci jsou nejlepšími válečníky, co se kontaktního boje týká, a těžko se jejich rychlosti, síle a zběsilosti může kdokoliv rovnat. Bohužel, díky své divoké krvi jsou většinou příliš horkokrevní a málokdy zachovají chladnou hlavu. Lze je tedy lehce vyprovokovat. Naštěstí jejich vzteklost netrvá dlouho a zmizí tak rychle, jak se objevila. Vlkodlaci mnohdy nedokážou vystát ve své přítomnosti upíry, kteří jim neuvěřitelně páchnou, a už jen svojí přítomností zvedají adrenalin v jejich krvi. Odsuzují také často ty, kteří nebojují férově, a využívají momentu překvapení, magie či i střelných zbraní.
Mnozí vlkodlaci se sdružují do smeček, které jsou vedeny Alfou. Nejedná se o pevnou hierarchii jako u ostatních ras, kde se vyšší respektují a je nutné je poslouchat. Jedná se spíše o skupinu, která drží pohromadě ne díky autoritě, ale díky vzájemnému vztahu. Smečka představuje rodinu, a tu vlkodlaci chrání. Občas se však objeví i toulaví jedinci, kteří se nechtějí vázat. Často se jedná o ty, kteří byli násilně přeměněni a právě proto ostatním nevěří.

Vzhled
Lidská podoba - Lidská forma vlkodlaků je téměř k nerozeznání podobná běžnému člověku. I tak lze vlkodlaka od člověka často lehce poznat, liší se stylem oblékání a celkovou vizáží. Tato rasa si na těle nosí často různá tetování, či bojové barvy. Vypadají neupraveně, divoce. Nepoužívají voňavky, neboť jim tyto umělé pachy zhoršují čich. Nelze však tvrdit, že páchnou, naopak, jako rasa jsou velmi čistotní. Oblečení je také znakem, jak lehce rozeznat vlkodlaka. Je hloupé očekávat těžkou zbroj či dlouhé pláště. Jejich šaty jsou jednoduché, nejčastěji kožené a velmi lehké. Nebrání tak pohybu, který vlkodlaci vyžadují. Samotné oblečení je často i roztrhané, a zakrývá tak nejnutnější partie. Vlkodlaka samotného lze poznat i podle jizev. Díky věčným soubojům a lovům má většina zástupců této rasy nějakou tu viditelnou jizvu. Právě jizvy si nikdo neskrývá, je to jakási ukázka hrdosti, že se vlkodlak nebojí snést úder. Tato divoká rasa většinou nosí těžké zbraně jako vybavení, dokáže s nimi totiž velmi jednoduše manipulovat.
Vlčí podoba - Ať už vlivem úplňku, či díky výcviku, se vlkodlak dokáže přeměnit do vlka. V této podobě se mnozí vlkodlaci od sebe liší. Barva vlka se nejčastěji odvíjí od barvy vlasů v lidské podobě, není to však pravidlem. Oblečení, které vlkodlak nosí, se neroztrhá, je považováno za součást těla. Během proměny jej absorbuje srst. Stav oblečení se na srsti promítne. Pokud je mokré, bude mít vlkodlak i mokrou srst, se špínou je to podobné. Oblečení samotné však nemá vliv na délku či existenci srsti, ta se prakticky nemění (a pokud ano, jen díky ročnímu období). Různé náramky, amulety či doplňky se promítnou i na vlkovi. Zbraně jsou v tomto ohledu problematické, neboť je v této podobě nemá jak vzít. Tetování a barvy, které nesl vlkodlak jako člověk, se objeví i na vlčí formě. V této podobě není schopen vlkodlak komunikovat hlasem.
Existují dva typy vlkodlaků. Čistokrevný, kde alespoň jeden z rodičů byl vlkodlakem, či proměněný, nečistý. Mezi nimi je rozdíl vidět právě ve vlčí formě. Zatímco čistý se může chlubit podobou ohromného vlka, který v jistých ohledech může lehce sloužit i jako jízdní zvíře, nečistý má podobu o něco hubenějšího stvoření. Jedná se o vlka s kratší srstí a menšími čelistmi, o to má však delší nohy i drápy.
Bojová meziforma - Třetí podoba je dosažitelná jen pomocí výcviku. Vlkodlak se při ní promění do monstra, která nese znaky vlka i člověka. Během proměny získá vlkodlak velké množství svalové hmoty, je tedy nejen větší než normálně, ale také mnohem silnější. Mnohdy je tato forma označována jako „pravá podoba vlkodlaků“. Už od pohledu mezi mnohými vzbuzuje strach díky své hrůzostrašnosti. Při této podobě platí stejné pravidlo ohledně oblečení, jako je u vlčí formy. Občas se však stane, že oblečení, pokud je dost volné, se spolu s vlkodlakem nepromění a zůstane tak i na meziformě.
Stejně jako u vlčí formy, pravá podoba se také liší u čistých a nečistých vlkodlaků. Zatímco čistí mají pravou podobu o něco mohutnější, s dlouhou srstí a ohromnými drápy, nečistí mají svoji podobu o něco málo drobnější, s menšími čelistmi. Na rozdíl od čistokrevných v této podobě nemají problém mluvit či lépe manipulovat s drobnými předměty. Také mají o něco menší uši. Dokážou využívat různé menší nástroje, k rychlému běhu využívají pouze dvě nohy. Bojová meziforma čistých je proměňuje do mocné bytosti s ohromnými čelistmi i drápy, mnohdy používají k rychlému pohybu všechny čtyři. Obě formy jsou však schopny využívat v této podobě zbraně.

Zvyky a tradice
Vlkodlaci jsou barbarskou rasou, která je úzce spjatá s přírodou a lesem. Není se moc co divit, že někteří vlkodlaci dodržují nejrůznější zvyky, které mohou uctívat bohy, žádat o úrodu či jen jednoduše stmelit smečku v lepší kolektiv. Není však nutné, aby při tradicích byli přítomni všichni vlkodlaci. Dbá se hlavně na svobodu, období různých svátků si tak může každý jedinec prožít, jak uzná za vhodné. I tak je důležité, aby vlkodlaci některé zvyky či tradice znali, neboť mnozí ze smečky je respektují a přísně dodržují. Bohužel, některé zvyky upadají v zapomnění, neboť mladí a lehkovážní vlkodlaci nemají potřebu je dodržovat.
Úplňkové vytí – Jedná se snad o nejznámější zvyk vlkodlaků. Při úplňku, když nesou vlkodlaci zvířecí podobu, se vydávají do lesů na lov. Nejčastěji jako skupina, vedená Alfou. Ačkoliv jsou mnozí divocí a nemají o svém jednání tušení, i šelma respektuje nadřazeného, a k lovu se přidává. Vzhledem k tradici se několikrát běhá po obvodu lesa, aby se zvěř stáhla hlouběji mezi stromy, a poté onen lov propuká. Během běhu je zakázáno předehnat alfu smečky, je to bráno jako urážka a ukázka toho, že si jedinec myslí, že by dokázal smečku vést lépe. Tento provinilec se může lehce dočkat souboje buď se samotným Alfou, či na něj zaútočí zbytek smečky. Při lovu vlkodlaci vybírají kořist, jejíž ulovení představuje nějakou výzvu. Není neobvyklé, pokud se během úplňkového vytí ke skupině připojí i běžní vlci, či dokonce bezduší.
Smečková schůze – Smečková schůze je událost, kterou svolává především Alfa smečky. Tuto pravomoc má však i Beta. Během schůze se probírají důležité kroky smečky, rozvoj, možná strategie bojů, či prosté oslavy různého druhu. Během schůze má každý stejnou váhu slova a žádný názor není nevyslyšen. Také se během této události vítají noví členové, a stejně tak se sdělují novinky, co se odehrálo v posledních dnech, či se připomínají podařené úspěchy. Schůze často končí velkou oslavou, neboť se smečka sešla ve velkém počtu. Smečková schůze může probíhat na různých místech, nejčastěji však probíhá v jejich skrýši.
Souboj – Jak je známo, případné neshody se řeší mnohdy soubojem. Ten však má jistá pravidla. Během soupeře je zakázáno druhého zabít či mu vážně ublížit. Během souboje musí být oba účastníci připraveni a plně s ním souhlasit. Je vhodné, když se souboje zúčastní i třetí strana, která hodnotí ke konci vítěze, v případě rozkolu. Důležité je pravidlo „kurge“. Při souboji o místo ve smečce či ohledně neshody platí, že zápasníci nemůžou využívat žádnou zbraň či brnění. Při běžných soubojích, kdy se jedná o ukázku síly, trénink či zábavu, si pravidla určují zápasníci sami. Bojuje se nejčastěji v aréně.
Přivítání nového roku – Ačkoliv samotný rok mnozí slaví v zimním období, pro vlkodlaky začíná rok dnem, kdy vyroste první květ. Není divu, že tento svátek je posuvný a pokaždé je v jiný den. Vlkodlaci slaví odchod zimy a návrat zeleně do lesů, oslavují období navracející úrody. Samotná oslava nemá valné zvyky, jedná se o událost plnou divoké hudby, pití, drog, soubojů a mnohdy i vášnivých nocí. Slaví se několik dní, a jsou do vesnice zváni i ostatní, spojenecké rasy. Ty však díky divokosti mnohdy účast odmítají, neboť nejsou schopni s vlkodlaky držet krok.
Den života, smrti a země – Tento den se oslavuje třikrát do roka. Na jaře, když se rodí mláďata, na podzim, když opadávají listy a v zimě, kdy je noc nejdelší. Během těchto dní prý slaví samotní bohové, a bylo by neuctivé, se k jejich slavnosti nepřidat. Právě v tyto dny v průběhu roku byl vytvořen život (jaro), smrt (podzim) a zem (zima). Jarní období se mnohdy oslavuje v podobě vášnivých nocí a namlouvání si partnerů. Starší tráví čas s rodinou a věnují se dětem. Během podzimu se oslavují zemřelí, projevuje se jim čest a celý den probíhá veselí. Půda, kde byli padlí pohřbeni, je zalívána zvířecí krví. Při dni země je zakázáno lovit a znečišťovat půdu. Proto neprobíhají ani žádné souboje. Většinou se pije alkohol a podávají se různé drogy, které mají údajně propůjčit uživatelům možnost komunikovat s bohy, či nakouknout na nebesa.
Svázání – I vlkodlaci mají jistý rituál, který je podobný lidské svatbě. Ten se však mnohdy od lidské svatby liší. Muž, který si ženu bere, je nucen ulovit v lese toho dne laň, a tu předložit jako svatební dar. Poté se mohou přihlásit možní vyzyvatelé, aby ukázal svoji sílu. Jedná se však o divadlo a přihlašují se jedinci, kteří mají s budoucím manželem přátelský vztah, a nechají se tak lehce porazit, jen aby poukázali na sílu onoho šťastného. Žena nenese bílé šaty, je oděna do prostého roucha pokrytého květy, symbolizující její krásu. Během rituálu žena musí vytrhnout srdce ulovené srny a pozřít jej před zrakem muže. Zkrvavenou rukou obtáhne rysy ve svém obličeji. Poté pomaluje i svého muže. Rituál končí svázáním rukou vrbovým proutkem a velkou oslavou.
Pohřeb – I vlkodlaci občas umírají. Pohřeb však není braný jako smutná událost, ačkoliv všichni truchlí. Vlkodlaci často předstírají veselí, aby duši zemřelého vyprovodili do nebes, neboť se věří, že by duše mohla nasáknout smutkem a slzami. A takto poznamenaná duše by přišla k bohyni Siriel, odsouzena k věčné samotě a smutku. Vlkodlaci své zesnulé pohřbívají do země, nad nimi však nestojí žádný pomník či kříž. Místo toho se na hrob vysadí strom. Pokud dotyčný zemřel na stáří, nehodu či nemoc, je vysazen javor. Pokud zemřel v bitvě, je vysazen dub. Pokud jedinec zemřel na lovu, je vysazena jabloň.

Proměna
Proměna vlkodlaků se šíří kousnutím, či pozřením jeho krve. Prokletí se však může šířit pouze na lidi či čaroděje. Vlkodlak při kousnutí má na výběr, zdali chce svoji oběť proměnit, není tedy pravidlem, že každé kousnutí je infikované. Postižený má také několik chvil se před možnou proměnou bránit, než se jed rozšíří do těla. Pokud byl kousnutý, rána se musí co nejrychleji vyčistit či vypálit. Při vypití krve je důležité co nejrychleji do těla dostat velké množství alkoholu. První příznaky pokousání se projevují do několika hodin, někdy i dnů. Jedná se o návaly agrese, vysoký krevní tlak, návaly adrenalinu, neschopnost usnout. Proměna se ukáže při úplňku, kde se vlkodlak promění do vlčí podoby. První proměna bývá nejhorší a také nejzuřivější. Je možnost, že člověk ztratí svoji mysl a strana šelmy tak převezme kontrolu nad tělem, čímž se stane vlkodlak prázdným, bez možnosti se proměnit zpět na člověka. Jedná se o divokou, nemyslící bestii. Postupem času je proměna klidnější, podobně jako u čistých.
Úplněk u čistokrevných probíhá v klidnějším duchu. Ačkoliv se chovají stále jako šelmy bez možnosti vyššího uvažování (pokud není splněn výcvik), stále respektují smečku a jejich krvežíznivost je o něco menší. I tak však touží po krvi, a rozhodně není radno při úplňku jejich společnost vyhledávat. Nezvladatelní jedinci se mnohdy sami dobrovolně přivazují či zamykají, aby neublížili při úplňkovém běsnění těm nejbližším.
Pokud vlkodlak bude mít dítě se zástupcem jiné rasy, bude narozené dítě také vlkodlakem. Samotná úplňková proměna se objevuje až po čtvrtém roce života. Vzhled bude stejný, jako u čistokrevného vlkodlaka.

Strana šelmy
Za samotnou divokost vlkodlaků může rozpolcenost jejich duše. Díky prokletí žije v jednom těle šelma i člověk, o tělo se tak musí tedy dělit. Mnohdy vlkodlak kráčí špatnou cestou, kde se snaží chovat jako člověk a ignorovat tak potřeby šelmy. V tomto případě je úplňkové šílenství velmi silné a vrátit se do lidské podoby složité. Pro vlkodlaky je nutné svoji divokou stránku upokojit, právě proto často loví a pohybují se v lesích. Mnozí díky tomu jí i syrové maso. Tímto stylem drží bestii na uzdě a mnohdy s ní i spolupracují, za což jsou odměněni dobrovolnou proměnou či různými schopnostmi, které jim jejich divoká krev umožní.

Úplněk
Právě úplněk dělá z vlkodlaků obávaná monstra. Během něj ztrácí svoji lidskou tvář a jsou tak odsouzeni pohybovat se v podobě šelmy, až do konce dne. Mnozí vlkodlaci, pokud nemají daný výcvik, ztrácí kontrolu nad svým chováním a mohou být velice agresivní vůči ostatním i těm, které milují. Ačkoliv se jedna stálá proměna zdá jako nevýhodná, opak je pravdou. Při úplňku jsou v podobě vlka vlkodlaci silnější než kdy předtím, jejich hodnota energie masivně naroste, stejně jako jejich síla a rychlost. Během tohoto dne je les pro ostatní rasy velmi nebezpečným místem, neboť se jedná o jejich lovná území. Většina vlkodlaků během úplňku cítí jistou extázi, opojení a neuvěřitelnou radost.

Nov
Pokud při úplňku převládá divoká část vlkodlaka, při novu je opak pravdou. Během tohoto dne je vlkodlak zbaven svých proměn a schopností, tak i obvyklé chuti do života. Cítí zvláštní prázdno ve svém srdci, často pociťuje depresi. Během zatmění je vlkodlak protivný a nemá chuť cokoliv dělat. Díky své rozmrzelosti touží po samotě a tichu.

Smečka, pravidla, výskyt, postavení
Ačkoliv si mnozí myslí, že ve smečce je pevná hierarchie, kde vládne alfa a ostatní musí poslouchat, není to tak docela pravda. Druh postavení nemá s vážeností ve smečce moc co dělat, spíš se jedná o rozdělení skupin s různou funkcí. Ve smečce existuje jen pár pravidel, která však nejsou příliš svazující. Je chápána jako rodina, všichni tak dbají jak o sebe, tak i o druhé, čímž se utužují vazby mezi jednotlivci ve smečce. I ten poslední člen je stejně důležitý, jako samotný Alfa, proto je hloupé očekávat, že vůdce smečky bude posílat někoho do boje s tím, že se sám bude schovávat v zadních řadách. Naopak. Samotný Alfa je nejsilnější z vlkodlaků, a právě on je většinou štítem, který má ostatní bránit. Ač je to pro jiné rasy nepřirozené, u vlkodlaků v bojích stojí právě Alfa v první linii. Díky tomu ukazuje svoji odvahu a obětavost, což samotnou smečku jen povzbudí. Samotné postavení se může zvyšovat souboji s jinými vlkodlaky, či ukázání předností v jiných odvětvích, jako jsou třeba lov a vědomosti. Pravidla ve smečce jsou jednoduchá:

• Nikdy nezabiješ nikoho ze smečky.
• Nezradíš.
• Nevystavíš smečku zbytečnému nebezpečí.
• Budeš respektovat každého člena.
• Budeš chránit ve smečce slabší.

Žádné tresty za porušení těchto pár pravidel nejsou, koneckonců, málokdy se objeví jedinec, který by něco z těchto bodů porušil. Pokud se tak stane, je na vůdci smečky vymyslet jedinci trest. Může to být vyhnanství, smrt… ale v jistých situacích může trest i pominout. Je však důležité, aby si držel respekt ostatních. Infiltrace do této uzavřené skupiny je ohromě těžká, neboť každý zná každého. Jeho záliby, jeho jméno, volný čas. Anonymita ve smečce jednoduše chybí, na druhou stranu všichni respektují určité soukromí.

Vůči toulavým vlkodlakům chová ve smečce málokdo zášť. Chápou jejich touhu po svobodě i strach se vázat. Podobně se chovají vlkodlaci i k vlkům samotným či prázdným vlkodlakům, kteří přišli o svoji lidskou stránku. Jsou k nim velmi blízcí, zbytečně je nenapadají a spíš je chrání před případnými lovci. Zbytečné zabíjení vlků se bere jako provokace, a dotyčný může počítat s následky. Další otázkou je proměna ostatních ras na vlkodlaky. Samotní vlkodlaci neradi své prokletí šíří na jiné, pokud jej nechtějí dobrovolně podstoupit. Mnohdy se však může stát, že proměnu podarují někoho, kdo byl pro vlkodlaky nepřítelem a z hlouby duše je nenáviděl. Většina vlkodlaků je tak čistokrevných.

Smečka sídlí v malých usedlostech v lesích, či v lese samotném. Není neobvyklé, když jako domov zvolí větší jeskyni. Okolí jeskyně smečka dokonale zná a je pečlivě hlídané, není tedy skoro možné se nepozorovaně do jejich sídla dostat. Vlkodlaci využívají také různých pastí, které mnohdy používají k lovu, jejich koncentrace je právě kolem jejich domova nejsilnější. Případní návštěvníci by tedy měli jít po vyznačené cestě, kde narazí jen na hlídku. Samotné sídlo je často otevřené, smečka se v případě nebezpečí může rychle zmobilizovat a vyrazit do boje, či rychle uniknout do lesů. Hradby u vlkodlaků nečekejte, koneckonců, tato rasa se specializuje na kontaktní boj.

Postavení ve smečce

Alfa – Chápán jako nejvyšší představený ve smečce, jehož slovo má největší hlas. Jedná se o nejsilnějšího vlkodlaka, jeho úkolem je smečku chránit a činit důležitá rozhodnutí, které ovlivní celou smečku. Alfa má výsadní právo svolat smečkovou poradu. Tato pozice může být udělena jen v souboji se současným alfou. Vyzyvatele však musí schválit i samotná smečka, a přiklonit se na jeho stranu více než polovina vlkodlaků. Díky tomuto pravidlu si musí současný alfa dávat pozor na svá rozhodnutí, aby šla v zájmu se smečkou, která jej tak nebude chtít vyměnit. Také případný nový vůdce nebude zcela neznámý vlkodlak, který by smečku jen zneužíval. Souboj o toto postavení je však mnohdy divadlem, kde vážně zraněný či starý vůdce uvolňuje pozici novému.

Beta – Pozice, která je mnohdy více respektována než ta nejvyšší. Beta není ze smečky nejsilnější, dokonce se může jednat o nejslabšího vlkodlaka. Beta se stará o politiku smečky vůči zbylým rasám, je věrný zástupce alfy a také jeho rádcem. Dbá na pravidlech a také na spokojenost smečky. Rozhoduje o lovech či často jedná s nejvyššími zástupci ostatních ras místo vůdce. Betou se stávají mnohdy bývalí alfové, kteří tak radí mladším. Betu si volí alfa vlkodlaků, spolu s ostatními ze smečky, kde opět musí novou Betu schválit nadpoloviční většina. Předností Bety je intelekt a vystupování.

Gamma – Bojovníci a věrní druhové Alfy, kteří ho následují v bojích. Právě z těchto řad se nejčastěji volí nový vůdce smečky. Gammové mnohdy zdokonalují své umění v arénách, často také loví. Jsou tak obávanými protivníky na bitevních polích. K postavení na Gammu je nutné splnit všechny výcviky vlkodlaků, a mnohdy ukazovat svoji sílu v různých soubojích či potyčkách. Toto postavení však neslouží jen na útok, ale také při obraně domova.

Delta – Lovení je pro vlkodlaky přirozenost, a právě toto postavení patří všem lovcům, co zásobují zbytek smečky jídlem. Lovci mají za úkol kontrolu lesa, pořádání lovů i doplňování zásob. Také se věnují odchytem zvěře a jejich tréninku, mnohdy mají po boku vycvičené zvíře, které jim v lovu či boji pomáhá. Ve stopování nemají mezi ostatními rasami téměř žádnou konkurenci, a les znají prakticky nejlépe ze všech vlkodlaků. Právě lovci mají také na starosti výrobu pastí a jejich kladení.

Corna – Postavení dělníků, kovářů, či i myslitelů. Je velmi rozšířené, a velmi bohaté. Patří sem ti, kteří dbají na údržbu vesnice, vyrábění zbraní, zbrojí, či jen prosté vydělávání kůže. Do této skupiny patří také všichni myslitelé, kteří shromažďují vědomosti a v případě nutnosti radí ostatním. Patří sem i opatrovatelé a léčitelé. Je to snad nejpočetnější skupina ze všech.

Théta – Tito vlci tráví na území smečky velmi málo času. Mnohdy cestují a sbírají informace po celém světě. Hlásí stavy zvěře, události ve světě, doručují zprávy či kontrolují území, zdali nikde nenastal žádný problém. Théta má velký rozhled o dění po celém ostrově, a mnohdy přichází do konverzací s jinými rasami. Tyto vlky je nejčastěji možné vidět ve městech. Thétové se také živí obchodem, jedná se tak o obchodní zástupce ze strany vlkodlaků.

Sigma – Ačkoliv mnozí nenávidí být v této skupině, mnozí v ní začínali. Jedná se o skupinu těch, kteří ještě nejsou důvěryhodní, či jim nebylo přiděleno jiné postavení. Právě na této pozici se ocitne většina nováčků ve smečce, a podle jejich dalších kroků se postavení změní. Ačkoliv má Sigma právo mluvit a smečka ho bere mezi sebe, bývá mnohdy nevyslyšen.

Omega – Poslední skupina, která se bere pro smečku jako neplnohodnotný člen. Jedná se o jedince, o které je mnohdy nutné se starat, a pro samotný chod smečky mají malý význam. Patří sem převážně děti, starci, mrzáci či těhotné ženy. Ač je to nečekané, v této skupině se nemusí objevit nutně jen vlkodlak, ale také jiná rasa, čímž se stane součástí smečky.

Náboženství

Varúlfurinn

I vlkodlaci mají své specifické náboženství, které je provázelo napříč časem. Bohužel, v dnešní době upadá a najde se jen málo jedinců, kterých ve varúlfurinn stále ještě věří. Mnozí vlkodlaci jsou ateisté, či věří náboženství, které vyznávali předtím, než se vlkodlaky stali. Varúlfurinn je divoká víra s celou řadou bohů, kteří symbolizují různé rysy, přednosti či zlozvyky. Mnohdy jsou oni bohové znázorňováni na soškách, či jsou vyobrazeny na zbraních a domech. Vlkodlaci totiž věří, že právě díky tomu nad nimi daný bůh bdí a nepřipustí nic zlého, co by je mohlo ohrozit. Samotní bohové mezi sebou vedou často roztržky a války. Proto je pravidlem, že se na jeden předmět nemá vyobrazit více bohů, neboť by je to mohlo rozhněvat. Věřící také vždy upřednostňují pouze jediného boha, ke kterému nejvíce tíhnou. On se tak stává jejich patronem a zažehnává případné zlo. Ačkoliv je v tomto náboženství mnoho bohů, žádný z nich nevyžaduje obětiny či motlitby. Věří se, že bohové sídlí na nebesích a vidí svět pomocí vlčích očí, cítí skrze vlčí duše. Stále je sledují, a když uznají, že je vhodná doba, pomůžou. Dopršovat se boží ochoty je u vlkodlaků známkou slabosti, neboť daný jedinec nevěří v sebe a svoji sílu. Varúlfurinn není konfliktní vůči jinému náboženství, nenutí jedince slepě jít a hájit svoji víru. Nakonec, souzen po smrti bude u bohů i ten, kdo nevěří. Právě posmrtný život je rozporuplný. Jedince se ujme bůh, ke kterému měl se svým chováním jedinec během života nejblíže. Může se tak dočkat nekonečné radosti z lovu v božských lesích, či být uvězněn ve chladné tmě.

Rigidoöss – Jedná se o ohromného černého vlka, který dal základ vlkodlačímu rodu. Je znám také pod pojmem „otec“. V legendě se tvrdí, že z jeho krve povstali první vlkodlaci, aby bojovali se stoletou temnotou. Jeho oběť byla nezměrná. Ze zubů se staly hory, z pravého oka se stal měsíc a z levého slunce. Jeho srst dala základ všem lesům, a kosti drží nebeskou klenbu, aby nespadla. Jedná se o nejstaršího boha, který pomáhal dotvořit známý svět, a pro své děti se obětoval. Věří se, že vlk natáčí z nebe svoji hlavu, a proto se střídá den a noc. Když je den, střeží zem, aby se temnota nevrátila. Když je noc, bojuje s bohyní Siriel. Hvězdy jsou odrazem božské krve, a měsíc se mění podle toho, jak moc Rigidoöss odvrací hlavu, aby se soustředil na boj. Tento bůh je ochránce smečky a je patronem všech Alf. Symbolizuje sílu a obětavost.

Siriel – Nenáviděná bohyně, jejíž děti byli první upíři. Má podobu velké můry, která občas zahalí oblohu, čímž tvoří mraky. Jednou za čas smete ze svých křídel prach, díky čemuž vzniká sníh, či pot, díky čemuž prší. Mávnutí křídel tvoří vítr, který vyvrací stromy či jen čechrá srst. Upíry vytvořila v chorobné touze ovládnout zemi a ponořit ji do temnot. Siriel je bohyně stínu, lži, zbabělosti a zrady. Není divu, že se její symbol můry téměř nikde u vlkodlaků neobjevuje.

Urufus – Nejstarší z bohů, který vytvořil první lidi i zvířata. Vytvořil je z hlíny a vody, kterou pak upustil na zem a vytvořil tak základ světa. Tento bůh mnohdy zavítá na zem, kde si bere podobu velkého jelena, aby hodnotil svoje dílo. Jedná se o nekonfliktního boha, který se vše snaží vyřešit pomocí slov. Vdechuje tvorům do duší život, a za žádnou cenu jej nechce brát. Není divu, že právě Urufus je symbolem života, moudrosti a přátelství. Stává se patronem všech stavitelů.

Nargh – Velmi mladá bohyně, jedná se o dceru Urufuse. Na rozdíl od něj je však divoká a nezkrotná. Mnohdy se hněvá a není nikdo, kdo ji dokáže uklidnit. Během těchto dní se nebe zlobí a vytváří tak bouři. Její úsměv je však nejkrásnější, co nebe viděla. Pokud se usmívá, je viděna na zemi duha. Nargh je bohyní smrti a posmrtného života, je to i průvodce posmrtným životem. Ačkoliv není z bohů nejsilnější, stává se také symbolem války a divokosti, která je vlkodlakům vlastní. Její podoba je velký černý panter s třemi ocasy.

Sighiri – Nejmladší bůh, který je stále dítětem. Je potomkem Nargh a Rigidoösse. Mnohdy si hraje na obloze, a mění tak roční období, způsobuje záplavy či nehodou vytvoří požár. Právě Sighiri může za mnohé nemoci, které neúmyslně rozšířil i na zemský povrch. Je bohem nevinnosti a hry, radosti, štěstí a naivity. Mnohé děti vlkodlaků nesou jeho symbol na oblečení, neboť se věří, že si s nimi pak Sighiri bude hrát. Je patronem dětí a také toulavých vlkodlaků. Jeho podoba je malé lišče.

Rudas – Zlostný bůh, který místo své síly spoléhá na mocná slova. Podle vlkodlaků je právě Rudas stvořitel magie, neboť s její pomocí chtěl sesadit Rigidoösse. Pro jeho smůlu vlk srst obětoval a on svými plamennými řečmi již neměl co zapálit, souboj tak prohrál. Ačkoliv se Rudas často hádá a nikdy neuzná jinému pravdu, dokáže ukázat i svou druhou tvář. Ta symbolizuje štěstí, lásku a náklonnost. Právě kvůli dvojí tváři Rudase se vytvořily dvě odvětví magie. Pravá strana jeho tváře je symbolem hádek, zlosti, pýchy a odhodlanosti, při čemž má podobu železného býka. Druhá, levá strana tváře má podobu bílé laně.

Dimity – Posledním z bohů je Dimity. Nikdo neví, odkud se vzala, či k jaké straně se přikloní. Snaží se být neutrální a ze všeho nejvíce chce ochránit lesy, které ji patří. Mnohdy tak přichází do konfliktu s Rudasem, který je touží spálit. Věří se, že tato bohyně vpustila na zem své děti, známí jako elfové. Je bohyní lesa, úrody, lovu a svobody. Tento bůh může být často vyobrazen i mimo vesnici, v lesích se mnohdy objevují její sošky či kresby, což má za úkol les chránit a zvednout tak jeho úrodu. Dimity nese podobu orlice.

Vztah s rasami
Lidé - Není to tak dávno, kdy lidé a vlkodlaci byli zatvrzelými nepřáteli. Zatímco vlkodlaci nesnášeli na lidech jejich zabírání lesů, slabost těla a chuť odsuzovat vše, co bylo jiné, lidé se vlkodlaků báli pro jejich podoby a divokost. Mnoho vlkodlaků kdysi také lidi lovilo, neboť krom lehké kořisti lidé měli různé předměty či peníze, které pak mohl jedinec využít. Není divu, že zakrátko vznikly lidské cechy, které se zabývaly lovem vlkodlaků, vztah mezi nimi se tedy ještě o něco zhoršil. Až v pozdějším věku se blýsklo na lepší časy, křivdy díky dlouhé stagnaci byly zapomenuty. Ačkoliv je rasa lidí k vlkodlakům stále nedůvěřivá a naopak to platí jakbysmet, našli společnou cestu a nyní zvládnou stát bok po boku. Mnohdy se v lidských městech mohou ukázat i vlkodlaci, kteří tam žijí, či do vlkodlačí usedlosti může zavítat i běžný člověk bez toho, aby se mu něco stalo. Největším přínosem bylo uzavření míru Alfou Ravenem a Králem Ailmarem I., a také zákon, který vydala princezna Leoryn I., který zakázal všechny lovy vlkodlaků po celé Aerii.
Elfové - S elfy měli vlkodlaci téměř vždy dobrý vztah. Koneckonců, sdílí s nimi hluboký vztah k přírodě a k lesům, a podobně jako oni ani vlkodlaci se neskrývají za kamennými zdmi příliš rádi. Rozdíl mezi nimi je hlavně způsob uvažování. Zatímco elf se snaží s lesem splynout a přizpůsobit se mu, vlkodlaci se jej snaží ovládnout a dát najevo svojí dominanci. Díky rozdílné filosofii se tak občas dostávají tyto rasy do sporů, ty však z pravidla bojem nekončí. Vlkodlaci ctí elfský les, ve kterém mají bez dovolení zakázáno lovit. Strážkyně, ač není členem smečky, má u vlkodlaků velké slovo, a jsou ji schopni naslouchat.
Bílé čarodějky - Bílé čaroděje mnozí vlkodlaci hluboce uznávají. Díky minulosti i současnosti k nim chovají velký respekt a mnohdy i náklonnost. Právě bílí čarodějové jsou důvodem, proč vlkodlaci uzavřeli mír s lidmi, které podpoří v případě boje. Bílí čarodějové jsou ve vlkodlačích usedlostech vítáni, a není neobvyklé ani jejich pohoštění. Navzdory divokosti vlkodlaků a pevného řádu bílých dochází k možným roztržkám opravdu zřídka. 
Rituální čarodějky - Vztah s rituálními čaroději a vlkodlaky je rozporuplný. Ačkoliv v minulosti měli k sobě blízko, přístup se začíná lišit. Zatímco rituálové vidí vlkodlaky často jako tupá divoká zvířata, samotní vlkodlaci rituály vidí jako povrchní tvory, kteří neumí bojovat. Koneckonců, vlkodlaci uznávají fyzický boj, umění magie, z kterého má využití pouze čaroděj, vidí něco jako nečestného, podlého. Mnohdy se tedy rituálové dočkají urážek typu zbabělec či slaboch. Vztah mezi nimi se zhoršil o to víc, když rituálové uzavřeli spojenectví s upíry, při čemž unesli tehdejší vrchní bílou čarodějku, která byla později obětována. Skutečnost, že tato čarodějka čekala dítě s alfou vlkodlaků, situaci rozhodně nepřidala a není divu, že mnozí vlkodlaci kvůli tomuto činu rituály jednoduše nenávidí.
Upíři - Jak se dá čekat, vztah s upíry a vlkodlaky byl odjakživa špatný. Nakonec, právě vlkodlaci byli vytvořeni jako přirozený nepřítel upírů, a od těch dob to mezi těmito rasami skřípe. Už od prvního pohledu se navzájem poznají, a pach upíra není schopen vlkodlak ve své přítomnosti téměř vystát, a pokud ano, je to s velkým sebezapřením. Upíři jsou považováni u vlkodlaků jako něco zlého, hnusného. Nadávka tak hrozná, že s ní nikoho jiného nemůžou počastovat. Upíři se berou jakou prohnané bytosti, kterým nelze věřit, jejich slovo má téměř minimální váhu. Není divu, že se vlkodlaci upírům často vysmívají. Pro jejich povýšenost, rádoby elegantní chování, pro jejich stáří. I tak se může zřídkakdy objevit upír, kterého vlkodlaci dokážou ve své přítomnosti snést, díky jeho vystupování či myšlenkám.
Vlkodlaci - K ostatním vlkodlakům se vlkodlaci mnohdy chovají přátelsky, pokud nemají spor. Ten se často řeší soubojem, či rozmluvou. V případě hlubokého sporu se do situace vkládá Alfa či Beta smečky, který zvolí, na čí straně je pravda. Existuje také mnoho toulavých vlkodlaků. Ti jsou většinou nečistí, byli proměněni jiným vlkodlakem, což je důvod, proč ostatním vlkodlakům nevěří. Občas se tento jedinec chce za své prokletí mstít. Samotní vlkodlaci místo rozhovoru často volí nějakou aktivitu, od lovu počínaje, přes přátelský souboj až po divokou noc. Samotní vlkodlaci často jeví potřebu chránit slabší jedince, ať už patří do smečky, nebo ne.

Přednosti a výhody
Jak je známo, vlkodlaci jsou velmi silní při kontaktním souboji neboli boji z blízka. Jako jediná rasa dokážu i v lidské podobě používat obouruční předměty jako jednoruční bez toho, aby jim to ubralo na obratnosti. Nemusí nosit brnění, neboť po výcviku dokážou svoji kůži zatvrdit a srst v podobách je velmi pevná.

Jak bylo zmíněno, vlkodlak má krom té lidské dvě další různé podoby. Vlčí, která slouží hlavně k cestování a lovu, a bojovou meziformu, která je velmi účinná hlavně v boji.

Právě k boji napomáhá i celá várka dalších schopností, od ovládání psovitých šelem, přes řev, jež vžene všem do srdcí strach, až po vyšší odolnost vůči jedům.

Vlkodlak má velmi přesné smysly. I v lidské podobě slyší, cítí či vidí věci, které by běžný člověk nepostřehl. V ostatních podobách je tento efekt ještě umocněn.

Samotný vlkodlak má velký smysl pro orientaci, lehce se tak vyzná téměř ve všech lesích, od různých zkratek počínaje, po všelijaké skrýše konče.

Slabiny a nevýhody
Největším nepřítelem vlkodlaků je odjakživa stříbro, v jakékoli podobě. Už pouhé přitisknutí stříbra na pokožku způsobuje vyrážku a silné svědění, při jeho konzumaci či vdechnutí zažívá vlkodlak silné žaludeční bolesti, teplotu a ztrátu rovnováhy. Rány způsobené stříbrnou zbraní se velmi špatně hojí, a jejich obvykle silná srst je vůči stříbru prakticky bezmocná.

Další slabinou proti vlkodlakům je oheň. Jejich srst se může vznítit a způsobit tak nepěkné popálení. Starší vlkodlaci se ohně obávají i v lidské podobě, neboť právě oheň byl způsob, jak s vlkodlaky bojovat. Vesničané mnohdy vypálili les, aby vlkodlaky vyhnali pryč.

Při boji s vlkodlakem lze také spoléhat na rámus. Vlkodlačí sluch je velmi citlivý, hlasitá rána jej může na chvíli zmást a sám vlkodlak cítí silnou dezorientaci. Efektivní je také zvuk stříbra, kdy stříbrné předměty narážejí o sebe.

Ošálit vlkodlaka lze také pachem. Spíše než na své oči vlkodlak mnohdy spoléhá na čich. Díky tomu se lze lehce maskovat, či odlákat jeho pozornost.

Slabinou vlkodlaků může být i jejich horkokrevnost. Není těžké je vyprovokovat. Také dbají velmi na své blízké či slabší ve smečce. A ačkoliv je útok právě vůči nim podlý, je velmi účinný.

Samotní vlkodlaci jsou mnohdy nevzdělaní, knihám nevěnují přílišnou pozornost.

Důležitá poznámka
Výše uvedený text slouží hlavně k orientaci, co se rasy týká. Není pravidlo, že vlkodlak musí nést právě toto náboženství, či se chovat agresivně při každé události. Každý charakter je jiný, a je pouze na autorovi postavy, jakou povahu a přesvědčení své postavě vdechne.