Charakteristika
Hlavním rysem elfů je jejich těsný vztah k přírodě, který je v životě lesního elfa primární a při zásadních rozhodnutí vždy jedná s ohledem na řád, který je v lese nastolen. Elfové obývají Noypru již odnepaměti, ta se nachází na severovýchodě ostrova Aerie a je hustě pokryta lesy, které se staly pro elfy hlavním útočištěm. Les pro místní elfy není pouhou geografickou hranicí označující jejich území, pro ně je les jejich druhem, matkou, a podle toho k němu také přistupují.

Vždy se však najdou výjimky. Mezi elfy jsou i jedinci, které život v lese a podřízenost řádu přírody svazovali, a tak dávají přednost objevování světa za hranicemi Noypry. Potulní elfové většinou obývají různá místa, lesní elfové naopak zůstali věrni poutu, které s přírodou mají, a stále dané propojení vnímají až příliš intenzivně na to, aby les dlouhodobě opustili.

Úzké sepětí s přírodou znamená kromě velkého závazku i možnost vnímat faunu i flóru na jiné úrovni než ostatní rasy. Elfové oplývají magií, která jejich vztah s přírodou ještě prohlubuje. Mohou se tak stát velmi dobrými lovci, lékaři, ochránci, běžci apod. (viz hierarchie). Každému ale daná z vlastností byla dána jinou mírou, jako tomu je i u ras ostatních. Ne každý se naučí mistrně zacházet s lukem či zbraněmi na blízko, někdo má předpoklady k léčitelství, avšak při běhu by padl únavou i při kratší vzdálenosti, u jiných je to naopak, nebo ovládají obojí. Též platí, že elfové jsou spíše všestranní jako lidé, nemohu tedy v lovu předčit vlkodlaky, v léčitelství bílé čarodějky – jinými slovy rasy, které jsou na danou oblast vyloženě zaměřeni. I tak mohou v dané profesní oblasti být velmi užiteční (i pro osoby mimo les).

Věk a stárnutí elfů
Elfové se stejně jako upíři dožívají, na rozdíl od ras ostatních, nezvykle vysokého věku. Dlouhověkost u obou ras se u obou ras ze zjevných důvodů liší. U elfů je pozorovatelné dospívání, stejně jako tomu je u lidí, obou klanů čarodějek, či vlkodlaků, v případě elfů se však kvůli dlouhověkosti pohybujeme v jiné hranici čísel. Liší se i z hlediska kulturních zvláštností a zvyklostí:

Dětství: do 30 let -> dospívání: 30 – 50 -> mladý dospělý: 50 – 80 -> maximálně 500 let

Dětství stejně jako dospívání se nijak výrazně neliší od vývojových období ras ostatních. V dětství děti většinou vypomáhají při sběru. V pozdějším věku však většinou začnou objevovat oblastem, které jim jsou nejbližší – motají se kolem zvířat, pozorují lovce či členy hlídky při výcviku, objevují základy své magie,… Zájmy a poznávání svých schopností a dovedností se prohlubují a dále rozvíjí v období dospívání, kdy se každý postupně orientuje směrem, který je mu nejbližší – léčitelství, obrana lesa atd. (viz hierarchie).

Maximální věk, kterého se elfové dožívají, je málo přes pět set let. Strážkyně se až na výjimky dožívají věku podstatně kratšího. Některé strážkyně se obětují pro dobro lesa, některé byly usmrceny násilně (ať už zástupci jiné rasy či přímo elfy – velmi vzácný jev, s ohledem na povahu elfů), ty šťastnější umírají stářím, i tak se dožívají věku kratšího (v rozmezí 120 – 210 let)

U elfů se též zvlášť nevyčleňuje stáří, na vzhledu totiž není u elfů stárnutí příliš patrné. Místo toho jsou jmenováni stařešinové – moudří elfové, které obvykle zasvětily svůj život studiu nebo rozšiřování informací v Síni moudrosti. Jmenováni jimi však mohou být i jiný zkušení a moudří elfové, nehledě na postavení. Zpravidla jimi ale bývají jmenováni elfové okolo 250 let a výš. Stařešinové pak svou moudrost nabytou ze studia knih i vlastních zkušeností šíří dál.

Hierarchie
Elfové vůči sobě chovají respekt. K přiblížení fungování elfí společnosti bude nejspíš nejvhodnější přiblížení k jednotnému organismu (v lehce nadnesenějším slova smyslu). Existuje u nich sice určitá hierarchie, ale hlavním pojítkem mezi nimi je právě země, les, příroda, takže zde nepanuje vzájemná nadřazenost a podřazenost mezi skupinami jako tomu je například u lidí. Obrana lesa před nebezpečím je stejně důležitá jako je lov zvířat v neodvratných chvílích, kdy je třeba zastavit šířící chorobu, léčitelství je stejně důležité jako obohacování obyvatel lesa o základní informace, které jim pomohou orientovat se v lese i mimo něj. Jejich jednotnost též spočívá též v tom, že mezi elfy funguje volná směna místo peněz, kdy každý bez vedlejších úmyslů poskytuje ostatním k dispozici plody své práci.

U potulných se přístup různí. Neřadí se již přímo mezi elfí společenství, takže mohou zaujmout postoj, kdy se k ostatním elfům chovají stejně jako k rasám ostatním, může docházet k větší odtažitosti, naopak jsou ale i elfové, které se do lesa vrací. Například ve chvílích, kdy se konají slavnosti, svátky, významné svatby či pohřby a podobně.

Elfí společnost je vydělena na několik skupin, nejedná se ale tolik o hierarchické uspořádání jako spíš vyčlenění na skupiny právě podle profesí a rozvinutých dovedností.

Sběraci
Sběrači se starají o shromažďování jídla. Většinou se jedná o ženy, muže a děti, u kterých se ještě neprojevil žádný další talent, nebo kterým pobyt v lese za účelem sbírání plodů nejvíce vyhovuje.

Lovci
Lovci se u elfů zásadně liší od ras ostatních. Elfové mají faunu ve velké úctě, což se odráží i v přístupu lovců vůči ní. Žádný z lovců by zvířata nelovil pro zábavu či primárně pro obživu. Náplní jejich práce je dohlížet na faunu. Kontrolují, zda mezi zvěří nejsou nemocní jedinci, kteří by mohli nakazit ostatní – v tomto ohledu jsou nejvíce využívání lovci, kteří mají zároveň nadání i v  léčitelské magii. Dále zasahují jako první v případě, že les napadne zdivočelá zvěř z oblasti mimo Noypru. K lovení zvěře se uchylují ve chvíli, kdy lovec vnímá, že milosrdná smrt bude pro zvíře lepší, než snaha držet jej při životě za každou cenu. Maso se většinou dále zpracovává, stejně tak i kůže.

Maso tedy též tvoří součást elfího jídelníčku, i když je obvyklým jevem, že elfové odmítají jíst maso úplně. Pro elfy není zpracování zvířecího masa barbarské, lovení za účelem potravy však ano, pokud se nejedná o výjimečné situace.

Jsou různé způsoby lovu, pasti jsou pro elfy ale povětšinou považovány za barbarské. Nejoblíbenější zbraní k lovu bývá luk. Mezi lovci se dále vybírají ti, kteří vynikají v práci se zbraněmi na blízko. Těm je následně poskytován ještě samostatný speciální trénink boje z blízka, který se dá využít jak při lovu, tak při boji. 

Hlídka (obránci lesa)
Hlídka dohlíží na správný chod lesa. Na rozdíl od lovců se nespecializuje na určitou skupinu, ale obecně střeží les před možným nebezpečí. Při útoku zdivočelé zvěře jsou k dispozici lovcům, mají ale jiné povinnosti, jako jsou pochůzky po Calimě, hlídky na území posvátného lesa v případě, že by někdo chtěl napadnout Strom či strážkyni. Obe skupiny (obránci a lovci) však často spolupracují. Na jednom úseku kromě člena hlídky bude nedaleko i lovec. Jejich poslání se mění, ale v jádru jsou jejich cíle práce stejné – dohlížet na les.

U členů hlídky je důležitá fyzická zdatnost, umění zacházení se zbraní, obratnost, mrštnost i nenápadnost. Samozřejmě jsou i obránci, kteří jsou výbornými lukostřelci, na rozdíl od lovců je u nich ale výuka boje na blízko nutností v případě, že by nepřítele museli konfrontovat zblízka. Lovci a hlídači prochází stejným výcvikem a oba využívají stejné principy – nedrží se na zemi, spíše se schovávají v korunách a dohlíží na dané místo, dokud není nutné zasáhnout.

Běžci
Běžci slouží jako poslové mezi jednotlivými oblastmi. Jakmile je potřeba rychle doručit nějakou zprávu, jsou povoláni právě běžci. Jedná se o nejrychlejší jedince. Žádoucí je u běžců ale i schopnost dobře komunikovat, dobrá paměť či nezlomnost. V případě vysílání mimo území lesa a vyjednávání mohou být vysílání právě ti běžci, kteří mají všechny tyto předpoklady. Často plní i funkci průzkumníků a bývají častými členy hlídek pro případ, že by bylo potřeba rychle informovat ostatní.

Léčitelé/pečovatelé
Léčitelé a pečovatelé se starají o choré jedince, ať už lidské nebo zvířecí. Může se jednat jak o jedince nadané magií léčitelství, o osoby využívající ke svému účelu bylinkářství, tak i o kombinaci obojího. Léčitelé mohou působit ve stromu života, často jsou i jedinci, kteří svou činnost provozují pouze mimo Calimu. V případě nutnosti jsou léčitelé dovezeni na zvířatech, se kterými jsou spřízněni buď oni, nebo jiný elf, který se vyskytuje poblíž. Elfové totiž neradi využívají zvěř k jízdě – pouze v případě, že jsou s nimi svázáni a mají se zvířetem blízký vztah, nebo v případě, kdy se jedná o zvíře, které je na jezdce již zvyklé.

Stařešinové
Jedná se v podstatě o mudrce. Osoby, které se učí z knih a nabyté informace následně šíří dál. Stařešinové jsou obvykle sečtělé osoby, které svůj život zasvětily studiu. V jejich řadách jsou i elfy, které se neomezovaly na pouhé čtení knih v elfích a jiných knihovnách, ale rozhodli se rozvíjet na základě přímých zkušeností. Opouštěiy tedy Noypru, aby se do ní následně vrátili ve chvíli, kdy budou obohaceni o zkušenosti, které mohou být pro les nejen prospěšné, ale i obohacující a zajímavé.

Náplní stařešinů je dále vzdělávat elfy, kteří mají zájem se o světě dozvědět více. Nejčastěji tedy působí jako učitelé v síni moudrosti, během slavností i mimo ně vypráví příběhy a legendy mladým i dospělým elfům,… Stařešinové však nikdy nevnucují se vědomosti, pouze je předkládají, když za nimi někdo dojde s dotazem, nebo když se ve shromaždišti řeší spory či věci v zájmu elfů. Jsou bráni jako zosobnění moudrosti, sečtělosti a zkušenosti.

Strážkyně (Hlas stromu)
Strážkyně nebo též Hlas stromu je osoba, která je propojena se Stromem, který je pro elfy ztělesněním posvátnosti. Jsou hlavními osobami, které dohlíží na chod lesa, ač zpovzdálí. Strážkyně se totiž dokáží na Strom, elfí zdroj magie, skrze který dokážou pozorovat celé území lesa – skrze faunu i flóru. Strážkyně dokáže skrze přímé napojení strom vysílat i signály pro lovce, obránce a ostatní elfy (v případě nutnosti, ohrožení lesa,…). K využívání své moci, musí se dotýkat Stromu.

Ačkoliv nebývá pravidlem, že by byly strážkyně tolik sečtělé jako stařešinové, jejich slovo má během rozhodování a hromadných porad má její slovo největší váhu a elfové si často cení jejích názorů. Vztah ke Strážkyni se liší mezi elfy nejvíce, jelikož je brána jako pojítko mezi nimi a něčím posvátným, většinou je jako k něčemu posvátnému přistupováno i k ní samotné.

Ostatní
Další obsáhlou skupinu tvoří ti, co se věnují řemeslnickým činnostem jako je zpracování lnu a kůže, výroba šperků, bot, vyřezávaných sošek a amuletů,… I mezi elfy jsou tedy šperkaři, ševci či švadleny. Nemusí se ale nutně jednat o primární profesi, ale třeba jen o vedlejší aktivitu, která daného nějak naplňuje.

Dále sem spadají osoby, které nepatří do žádné ze skupin přímo – neprošli výcvikem obránců či lovců, ale kteří se místo na zaměření profesní spíše zaměřili na rozvoj vlastní magie. Často tedy jednotlivým skupinám dopomáhají, nebo vystupují zcela samostatně v případě, že je jejich magická moc potřeba.  

Magie a posvátný strom (Strom)
Elfové neovládají magii, která je spojována s čarodějnicemi. Síla elfí rasy spočívá v jejich propojení s přírodou, které je pro ně přirozené, nikoliv považováno za magické. Je ale místo, které sami elfové vnímají jako místo plné magické moci, a to je Posvátná část lesa, ve které se nachází Strom poznání - zdroj této magické energie. O jeho původu ani podstatě se toho moc neví, známá je pouze skutečnost, že právě Strom poznání umožňuje jejich propojení s přírodou a že si Strom vždy volí jednoho z elfů/elfek jako zprostředkovatele své moci. Strom vybírá ze všech elfů, a to ve chvíli, kdy zemře předešlý Strážce či Strážkyně. K propojení mezi vyvoleným a Stromem dochází tak, že vyvolený jedinec je lákán do posvátné části lesa až ke Stromu. Jakmile se dotkne kůry Stromu, vznikne mezi nimi propojení a daný elf je schopný využívat moc, kterou mu Strom nabízí. Posvátná část lesa je brána jako místo, na které se chodí jen v případě, kdy je potřeba kontaktovat Strážkyni, nebo ve chvíli, kdy má dojít k propojení nového strážce se Stromem, jinak do posvátné části chodí elfové pouze výjimečně.

Calima
Území elfů se rozrůstá po celém území lesa, proto jsou domky posázeny v různých intervalech i hustotě po celém lese. Pomyslnou základnou je ale ves Calima, která je nejen částí obytnou, ale i řemeslnickou. Navíc je tato vesnice centrem v případě diskutování určitého problému a hlavním útočištěm v případě nebezpečí. Zásobárna, zdroj vědomostí,…

Vztah s rasami
Elfové jsou převážně klidnou, avšak více izolovanou rasou, která je obezřetná vůči svému okolí, a to kvůli potencionální hrozbě, kterou by mohla představovat pro řád, jež v přírodě panuje. Jejich prvotní opatrnost, která může přerůst i v nedůtklivost, pramení právě z jejich vztahu k přírodě a z obavy o ni. Často se setkáte s tvrzením elfa, že ostatní rasy si neumí vážit věcí, které by pro ně měly být posvátné, proto se jejich přístup vůči ostatním rasám může zdát povrchní či zbytečně předpojatý. Většinou se však jedná o pouhou prvotní opatrnost. Jsou samozřejmě i zarytí jedinci, kterým se pohyb cizích ras na území Noypry nelíbí. Naopak jsou i elfové, kteří změnu vítají a nejsou zdaleka tak odtažití či skeptičtí, když do lesa zavítají zástupci jiné rasy.

Obvykle elfové nerozlišují osoby podle rasy, ale podle chování na území lesa. I tak může docházet ze strany elfů k vyšší nedůvěřivosti vůči určitým rasám. Dokud se však cizinci k lesu chovají s úctou, elfové obvykle nezasahují. Pokud elfa na území lesa přímo potkáte, je jejich přístup individuální, jak již bylo zmíněno – prvotní odtažitost, přátelskost, neutrální chování,…

Přijetí mezi elfy
Elfem se člověk stát v průběhu života nemůže. Může se však stát, že se zamiluje do elfa/elfky, načež s danou osobou bude chtít uzavřít sňatek; elfce se narodí dítě, které měla s jinou osobou než elfem; bude nalezeno dítě, které od mala bude součástí společnosti atp. V těchto případech jsou zástupci cizích ras podrobeni Přijetí. V rámci tohoto rituálu jsou přijati do řad elfů. Dochází k tomu pouze u jedinců, kteří jsou opravdu sžiti s lesem. Může dojít i k odmítnutí provedení Přijetí. Nejčastěji se tak stává právě u osob, které chtěly uzavřít sňatek s elfem či elfkou.

Dochází i k případům, kdy cizí rasa ctí les jako elf a mohla by být přijata mezi elfy, i tak ale dává přednost svému dosavadnímu životu. V tomto případě nedochází k rituálu, ale jedinci bývají obvykle mezi elfy váženi a respektováni stejně jako elfové.

Náboženství
Na území Aerie převládá filosofie i náboženské smýšlení v duchu naturalismu. Jedná se tedy o způsob podřizování svých hodnot principů, které fungují v přírodě, a které elfové vnímají jako správný a osvědčený způsob existence. Úzké sepětí elfů s přírodou je pro elfy automatické ale ve většině elfích náboženství. Existují totiž jiná náboženství, na ostrově se však objevují v rámci jednotlivců. Jedná se totiž o náboženství, která vyznávají elfové mimo Aerii, proto jsou informace jen omezené na to, co bylo v průběhu let zaznamenáno do knih, které se nachází v Síni moudrosti (elfí knihovna).

Zvyky a tradice
Svatby
Obecně o elfích svatbách
Svatební obřad elfů vychází stejně jako ostatní jejich zvyky a rituály z řádu lesa a přírody. Při obřadu se tedy oddávající neodkazuje na Boha, nýbrž na přírodu, která je pro nevěstu s ženichem dostačujícím svědkem. Svatby tedy mohou probíhat zcela soukromě, bez vědomí okolí, aniž by tím porušil společenské tabu. Elfové se mezi sebou mohou brát bez rozdílu a bez zásahu okolí. Domluvené sňatky jsou mezi elfy vzácnou výjimkou. Manželství je bráno jako záležitost daného páru, nikoliv jako určující status a zaniká ve chvíli, kdy jeden druhému vrátí předmět symbolizující jejich spojení.

Elfové si navíc zakládají na symbolice, která se promítá i do svatebních obřadů. Základem každé elfí svatby je symbolický předmět, který jeden druhému předá. Nemusí se jednat nutně o prsten, jde čistě o symbolický význam předmětu. Může se tedy jednat o jakýkoliv typ šperku, o sponu do vlasů, hřeben, vyřezávanou sošku či jinou formu talismanu a podobně. O hlubším významu darovaného předmětu ví pouze oddaný pár. Jsou i případy, kdy si elfové nechají vytetovat po sňatku stejný symbol na obličej, hřbet ruky či jinou část těla. Způsob hmotného provázání se různí, elfové jsou v tomto ohledu velmi kreativní. Ukončení manželství v tomto případě probíhá tak, že si dotyčný z páru nechá upravit tetování tak, aby se obrazec na jejich těle neshodoval.

Průběh obřadu
Dvojice poklekne před oddávajícího bok po boku (nevěsta po ženichově levém boku), nevěsta položí dlaň své pravé ruky na hřbet ženichovy levé ruky. Vyslechnou si krátký monolog (který je zpravidla krátký a přirovnává metaforicky sňatek k řádu v přírodě, k šumícím listům, vonícím květům a podobně). Poté se každý napije ze stejného poháru, čímž je manželství uzavřeno

Různé podoby svateb
Obřady se mohou lišit hned v několika ohledech - podle toho, kdo je oddávajícím, na jakém místě se svatba odehrává a jak moc je veřejná. Neliší se však průběh obřadu ani význam symboliky. Oddávat mohou stařešinové, Strážkyně, ale i rodiče nevěsty a ženicha. Největší poctou je být oddán u Stromu poznání, tento obřad však může vést pouze Strážkyně. Volba místa, oddávajícího i míra veřejnosti obřadu je na daném páru. Zpravidla nejkomornějším bývá obřad, kdy je pár oddán rodiči. Přítomni musí být rodiče obou z páru, případně jiný člen rodiny, pokud rodiče již zesnuli. Ti požehnají svým ratolestem každý za sebe. Oddávaný pár pije v tomto případě ze dvou pohárů - jeden z rukou matky či otce nevěsty, druhý z rukou matky či otce ženicha. Tato svatba se liší formálně nejvíc a často bývá slavena v kruhu čistě rodinném. Je tedy typická pro páry, které mají velmi blízké pouto se svou rodinou.

Svatby mohou být pořádány v poklidném duchu, kdy jsou přítomni pouze oni a oddávající, mohou být ale doprovázeny bujarými oslavami, tancem a hudbou.

Oddávání jiných osob než elfího původu
Jakmile mají zájem o oddání v elfím stylu zástupci ostatních ras, mají plné právo stařešinové dvojici odmítnout. Více shovívaví mohou být případní oddávající jakmile se jedná o ostatní spojence krále a méně ochotní v případě zájemců z řad psanců. Často ale záleží čistě na tom, jak daná dvojice přistupuje k lesu a s jakou pokorou se po něm pohybuje. To samé platí i u svateb smíšených a u svateb potulných elfů.

Co se Strážkyně týče, tak záleží čistě na její povaze. Platí pro ni ale přísné pravidlo, kdy nesmí dvojici odvést na půdu posvátné části lesa. Z pohledu elfů obecně se ale jedná o velkou poctu, když je Strážkyně součástí svateb, proto někteří z nich nelibě nesou, když se sníží k tomu, aby oddávala osoby jiného než elfího původu.

Úmrtí
Pro elfy smrt znamená součást přirozeného chodu přírody. Samozřejmě že blízcí zemřelého smrt milované osoby prožívají, i tak berou smrt jako koloběh života. Podle elfů je smrt jen dalším stádiem života. Nevěří sice v posmrtný život ve smyslu ráje a pekla, ale věří, že se duše zemřelého může svázat se stromem, případně že pokračuje v koloběhu dál. Rituály spojené se smrtí jsou opřeny o představu, že duši tělo opouští a samo si volí, zda v koloběhu pokračovat, nebo zda se připoutat ke stromu, a tak dohlížet na les, dokud nezchátrá i tato jejich stránka. Ať už se jedná o jakýkoliv typ obřadu, vždy se jedná o pouť, která má podpořit duši v její další pouti, ať už se sváže se stromem, nebo se rozhodne pokračovat opět jako elf, jiná rasa, či zvíře

Vždy je zvykem, že se po úmrtí na počest dané osoby zasadí strom, k němuž je tělo mrtvého dopraveno na upraveném lůžku, které nesou příbuzní, blízcí či pověření elfí. Pouť obvykle začíná v místě, kde se člověk narodil, a končí tam, kde zesnulý nejraději trávil čas. Nepsaným tabu je pohřbívat násilně usmrcené osoby přímo tam, kde zemřeli, aby po případném svázání duše s nově zasazeným stromem místo nepřipomínalo poslední chvíle jeho násilně skončeného života. Pouť prochází všemi částmi lesa, a to i lesem posvátným. Na této pouti si může duše vybrat, s jakým stromem svou duši sváže. Často tedy duše svou pouť nedokončí až do cíle, tedy k místu, kde byl zasazen nový strom. Může však provázat svou duši i s ním.

Jakmile pouť dorazí do cíle, lůžko se zesnulým je položeno před místo, kde byl zasazen mladý stromek. Vybraná osoba (stařešina, strážkyně, rodinný příslušník, milý/á zesnulého,…) pak k tělu přistoupí jako první a v tiché pokoře začne v duchu přát zesnulému šťastnou pouť. Poté jednu z dlaní položí na hruď zesnulého, druhou se dotkne mladého stromu a tím symbolicky ukončí pouť, jež má duši doprovodit. Mladý strom je pak brán jako hmotná vzpomínka. Stromy, u kterých byly poutě ukončeny, bývají často navštěvované blízkými, když se jim po milované osobě zasteskne. Neví se, jakou cestu si duše zvolí, nově zasazené stromy však mají vzdávat hold zemřelému jakožto osobě, kterou byla, než duše tělo opustila.

Strážkyně
Pokud zemře Strážkyně, pouť postupuje stejně, akorát s rozdílem, že vždy končí u Stromu poznání, kde se pak její duše plně pojí se Stromem.

Dny Stromu poznání
Dny Stromu poznání se slaví první Naun v listopadu, oslavy se ale většinou protáhnou až do Mondisu či Tredexu.

Oslavy začínají jakmile se Ni přehoupne v Naun. Začátek oslav je poklidný, v pokornějším duchu a je pro něj přátelské a sousedské povídání, vzdávání holdu přírodě a Stromu (obdoba modlitby). Za vyjádření pokory mají elfové možnost vyslovit v blízkosti Stromu jedno přání. Postupně se plní ulice Calimy i další kouty lesa elfy, kteří se po dobu trvání oslav nevěnují svým obvyklým povinnostem (kromě členů hlídky a lovců).

Velká část elfů čeká na okamžik, kdy se zpřístupní vstup do posvátné části lesa, jelikož se jedná o jednu z mála příležitostí, kdy se po její půdě mohou volně pohybovat, a to po zbytek oslav. Oblast je ale pozorně hlídána, stejně jako oblast vesnice a okraj lesa. V odpoledních hodinách dochází k obřadu, kdy se kolem Stromu shromáždí všichni elfové, jež chtějí Stromu poznání projevit hold. Okolí Stromu je ale opět velmi důkladně střeženo, proto není snadné se přiblížit až přímo k němu. Dotknout se elfové mohou alespoň jeho kořenů, které se místy vynořují na povrch. Traduje se, že kdo se dotkne jakékoliv části Stromu, bude mít do konce života štěstí. Po obřadu začínají oslavy v obvyklém slova smyslu. Po celém lese začínají znít tóny všelijakých nástrojů, ke kterým se ostatní připojují buď zpěvem, nebo tancem. Po území celého lesa se utváří skupinky kolem elfů, obvykle stařešinů, kteří vypráví různé příběhy, pohádky či legendy. Elfové mají možnost blíže prozkoumat oblast posvátné části lesa a utužit vztahy se svými druhy. Dobrá nálada často elfy jen tak neopouští, a tak není výjimkou, když se oslavy protáhnou o jeden či dva dny. Elfové slaví v pokorném a skromném duchu, proto jsou omamné látky zakázané.

Průběh obřadu
Od okamžiku, kdy je veřejnosti umožněn vstup na posvátnou půdu, může přijít složit hold a vyslovit své přání u Stromu poznání kdokoliv po celou dobu slavností. Je zároveň zvykem pořádat obřad, při kterém předstoupí Strážkyně, která má jako jediná právo přímo se Stromu dotknout, a proto slouží jako spojnice pro elfy, kteří touží po bližším spojení se Stromem a chtějí tak zvýšit pravděpodobnost, že se jejich přání splní. Případnému vyslovení přání předchází hromadné vyjádření úcty vůči Stromu, a to broukáním melodie určené speciálně pro tuto příležitost. Obřad probíhá tak, že se Strážkyně dotkne kůry Stromu, načež nejbližší elf po jejím levém boku položí svou pravou ruku na její levé rameno, nejbližší stojící po elfčině pravé straně položí svou levou ruku na její pravé rameno, čímž se pomyslně propojují skrze Strážkyni se Stromem. Tím zároveň dávají k dispozici i svá ramena, kterých se mohou dotknout další poblíž stojící elfové, čímž se spojení se Stromem předává dál. Aby se předešlo strkanicím, bývají elfové nastoupeni za sebou v (ne nutně zcela pravidelných) řadách. Nejedná se o spojení, které zažívá Strážkyně, spíše se jedná o snahu ze strany elfů více se Stromu přiblížit a pojistit si tím, že se jejich úcta, uznání, poděkování, případné i přání ke Stromu donese.

Přednosti a výhody/Slabiny a nevýhody

Většinou elfové bývají mrštní, obratní, často i rychlí a ladní. Umí s přírodou téměř splynout, takže není kolikrát snadným úkolem rozlišit zašustění větvičky od pohybu elfa. Z těchto znalostí a schopností často těží potulní elfové, proto mají potenciál stát se velmi zručnými zloději, špehy či vrahy.

Lesní elf, tedy elf, který je stále úzce spjat s přírodou, se naopak v přelidněných, rušných oblastech jako jsou města či vesnice, cítí nesvůj. O to víc, pokud se nedrží poblíž přírody. Potulní elfové většinou postupem času přesunou svou ladnost, mrštnost, rychlost a sebejistotu, kterou jim poskytla příslušnost k elfí rase, mimo hranice lesa a pohybují se na různých územích se stejnou jistotou, jako se lesní elfové pohybují a orientují v oblasti jejich domoviny. Na území lesa se však po delším odloučení již nepohybují s takovou jistotou, a pokud by měli poměřovat své síly s elfem lesním, tak už by se jim nepodařilo jim vyrovnat. U potomků potulných elfů se tato skutečnost ještě prohlubuje, jelikož se většinou rodí bez jakéhokoliv pouta k lesu. Soustředí se pouze na prostředí, ve kterém se zrovna pohybují a ve chvíli, kdy navštíví les, jsou většinou stejně neohrabaní jako rasy ostatní (lidé, upíři, vlkodlaci, čarodějky)

Jejich nejsilnější stránkou a zároveň i největší slabinou je jejich vztah k lesu. Jakmile elf opustí hranice lesa, ztrácí jistotu, s kterou se pohybuje po jeho území. V cizích městech a oblastech se pohybují kolikrát až neohrabaně, o to více, pokud zavítají za hranice svého domova poprvé. Les je pro ně jistotou, útočištěm, mimo něj si připadají (a ve skutečnosti i jsou) zranitelnější. Toto neplatí pro potulné elfy, kteří naopak změnu po opuštění hranic lesa uvítali natolik, že se života v lese zřekli. Samozřejmě jsou i lesní elfové, kteří navštěvují místa mimo hranice lesa pravidelněji a cítí tak postupně větší jistotu v cizím prostředí, aniž by nutně přicházeli o pouto s přírodou. Lesní elf ale NIKDY nebude mimo hranice lesa zcela ve své kůži a i schopnosti, kterými disponuje, budou vždy v cizím prostředí oslabené.

Síla proudící ze Stromu poznání je neskutečně mocná, což zajišťuje bezpečí elfí rase před útoky zvenčí i před jinými nebezpečími. Problém je, že jeho moc může být uvolňována pouze skrze Strážkyni/Hlas Stromu, osobu, která dokáže tuto moc prostřednictvím propojení se Stromem využívat a regulovat. Možnost užívání jeho moci je ale omezena sílou a možnostmi Hlasu/Strážkyně. Jedná se o pojistku, která zajišťuje, že se moc Stromu ani Hlasu nevymkne kontrole, i tak se ale jedná o velmi mocné propojení, které je zárukou bezpečí před okolními vlivy. Ve chvíli, kdy není Strážkyně v bezprostřední blízkosti Stromu (stačí se dotknout jeho kořene) v momentu nebezpečí, jsou elfové odkázáni pouze na své vlastní schopnosti.